Obsah:

Dámské diáře
Dámské diáře

Video: Dámské diáře

Video: Dámské diáře
Video: Tvorba vlasního diáře | Bullet journal | DIY 2024, Březen
Anonim
Image
Image

Proč jsem tehdy vyhodil svůj deník? Pořád si to nemůžu odpustit. V předvečer svatby a stěhování do nového bytu jsem prošel papíry a sešity, seděl na podlaze svého pokoje a hodil do kbelíku vše, co jsem si s sebou do nového života nevzal. Tam také letěl notebook v hnědém obalu, který jsem, když jsem naposledy listoval, nahlas nazýval delirium.

Dámské diáře obsahují spoustu zajímavých věcí. Nyní se pokouším vybavit si jeho obsah. Několik mých fotografií bylo nalepeno na vnitřní stranu obálky. V jedné z nich stojím na pláži tlustá třináctiletá dívka v plavkách. V rukou mám badmintonové rakety, na hlavě míček. Níže je podpis tužkou: „Budu ještě někdy takový?“Další je moje fotografie, štíhlé, téměř vyhublé, v 16 letech. Jako člověk se špatným zrakem, který vidí odstavce a slova, ale bez brýlí nerozeznává písmena, si vybavuji celkový pohled na deník, ale nevidím přesně, co je tam napsáno. Ano, byly tam naprosté nesmysly a nesmysly. O chlapcích, chlapcích a dalších chlapcích. O tom, jak jsme s přítelem každý den chodili na „náměstí“(večírek v centru města) a řezali kruhy, přesněji čtverce podél něj. Někoho, koho viděli, někoho, koho pozdravili, někoho, na koho mrkli, někoho, komu se zahihňali. Vše velmi podrobně. Někde uprostřed deníku se objevuje moje první všepohlcující a neopětovaná láska. A pak šel proud vědomí - myšlenky bez interpunkčních znamének, velká písmena, odstavce, bez začátku a konce. Jeho jméno se opakuje tisíckrát. Stokrát - jméno. Tady je pár stránek rozmazaného inkoustu, potřísněného vodou a slzami, napsaných v koupelně, kde jsem za zvuku vody vzlykal. Mezi popisy utrpení se znovu objevují skeptické poznámky o tom, kam jsme šli, koho jsme viděli, co jsme měli na sobě, co řekl, co jsem odpověděl. O škole ani slovo. Žízeň po lásce. Malý nesmysl. Touha rozloučit se s panenstvím se brzy uskutečnila bez dodržování jakýchkoli bezpečnostních pravidel. Spokojenost s „klíštěm“(„teď jsem žena“) a zklamání ze samotného procesu. Deník končí, pokud si pamatuji, shrnutím. Rozloučila se se svým panenstvím, vystudovala školu, nastoupila na univerzitu, v létě zhubla tolik kilogramů a v zimě přibrala tolik kilo, získala životní zkušenosti a teď se cítím úplně připravená na dospělost.

Proč mě tak mrzí, že jsem zahodil tento sešit s naivními myšlenkovými odhaleními malé dívky, která vypadala tak dospěle? Proč jsem to najednou potřeboval? Pravděpodobně proto, aby to mohl ukázat své šestnáctileté dceři o mnoho let později. Ale hlavní je si v tu chvíli přečíst svůj deník sám. Pochopit - to je to, co má teď v hlavě, totéž, co jsem měl tehdy! Pamatujte, berte to jako samozřejmost a nevyžadujte po svém dospělém dítěti nemožné!

Dámský diář - deník smutku a smutku

Většina z nás si jako teenager píše deníky. Mnozí si vezmou pero nebo si sednou a ťukají na klávesnici pouze ve chvílích špatné nálady, smutku, pocitu zbytečnosti, bezcennosti. Pokud si deník budete psát pouze tímto způsobem a pak si ho také znovu přečtete, nevznikne z něj nic dobrého. Špatná nálada jen zesílí a vy se budete znovu cítit hnusně, i když v tom možná najdete zvláštní masochistické potěšení. Ale ani takové záznamy nemusíte vyhazovat. Nechte je ležet až do lepších časů, až vyrostete a posílíte si sebevědomí. Pak bude opravdu zajímavé je znovu přečíst. Deník-kronika Deník si někdo píše pedantsky, každý den. Zpravidla to dělají lidé, kteří potřebují věrného přítele. Často nemají nikoho, kdo by jim vylil duši, zdá se jim, že jim nikdo nerozumí, a proto mluví a radí se sami se svým reflexním deníkem. Nebo to dělají osoby s literárním smýšlením, které mají potřebu nalít na papír vše, co viděli a slyšeli, aby případně později použili své poznámky k napsání beletrie.

Flash Diary

Někteří si čas od času píší ženské deníky, když je volná minuta, a pak se ukáže, že zápisy nejsou výlučně smutné a nejednotné, ale odlišné, jako útržky utržené z plátna života. Takový deník se píše pomalu a je doplněn o zápisy jednou nebo dvakrát za měsíc, ale o deset let později se vám při opětovném čtení vynoří před očima pestrobarevný obraz radostných, nudných a osudových okamžiků vaší minulosti, který se už nikdy nebude opakovat.

Dívčí deník

Název mluví sám za sebe. Téměř každá dívka měla takový deník (i když to lze nazvat pouze deníkem). Notebook, notebook nebo v lepším případě (ach, můj nesplněný sen!), Krásná růžová kniha s hedvábnými šňůrkami nebo se zámkem a klíčem, „aby nikdo, nikdo nečetl“. Byly tam zadány údaje o vás a vašich přítelkyních, dotazníky, kartářky, texty, rozvrhy lekcí, samolepky se srdíčky nebo tvářemi vašich oblíbených herců, moudrá rčení typu: „Miluj toho, koho máš rád, ne toho, kdo jde za tebou“, byly tam umístěny a jen občas proklouzly záznamy do deníku. To vše dýchalo naivní falešností, koketností a pochopením, že „tajemství“vložená a napsaná na těchto stránkách uvidíte nejen vy, ale také vaši přátelé, spolužáci a dokonce možná i on, chlapec, kterým jste hádat o všem, co vám věštci věděli, dva týdny po sobě.

Tajemný deník

Existuje další možnost vedení deníku, zdánlivě pro líné, ale ve skutečnosti s dvojitým dnem. Do sešitu nepíšete ani jednu větu, ani jedno slovo, ani jedno písmeno. A jen slepte vše, co lze vložit spojené s významnými událostmi nebo drobnými radovánkami vašeho života: lístky, účtenky, visačky, programy, výstřižky z novin, pozvánky, telegramy atd. Atd. Jedinou podmínkou je, abyste lepili chronologicky objednat.

To nejzajímavější začne za několik měsíců nebo dokonce let. Otevřete deník a uvidíte hromadu nalepených papírů. Odkud jsou? Co tu sakra dělají? Ve kterém roce jste byli slepení? Podívat se zblízka. Vidíte, dva lístky na film Noční hlídka? A datum je - 20. července 2004. Takže bylo léto, vedro. Najednou si vzpomenete, že jste byli v bílých šatech s červenými třešněmi a pantoflemi s malými podpatky. Tak snadné, radostné. S kým jsi chodil do kina? Ano, s jejím současným manželem! Pak jste se potkali a ještě jste se ani nepolíbili. Seděli jsme na 20. a 21. místě sedmé řady v přítmí hlediště, jedli popcorn, a když Anton Gorodetsky bojoval na život a na smrt s upírským kadeřníkem, vaše ruka křečovitě popadla silnou ruku budoucího manžela. Takže jste seděli až do kreditů. A pak chodili, hodně si povídali, líbali se. Ale možná byste si to nikdy nepamatovali, nebýt dvou modrých lístků nalepených uprostřed stránky. Tajemný deník vylovil vzpomínky z nejvzdálenějších koutů vašeho podvědomí.

Někteří si nepíšou deníky vůbec. Někdo znechuceně vyhodí jejich mladistvé „poznámky“, jak jsem je vyhodil. A přesto tyto ženské deníky, psané malým nebo velkým rukopisem, mají své zvláštní kouzlo, kvůli kterému stojí za to si je nechat. Koneckonců, každé slovo, které napíšeme, každý lístek vložený s významem, je již historií nejen našeho života, ale také života země a společnosti. Nyní to všechno vypadá tak bezvýznamné a malicherné a za čtyřicet nebo padesát let budeme sami nebo naše děti nebo možná naše vnoučata číst tyto zažloutlé stránky s vytržením, jako starý rukopis, a uvidíme, jak se svět změnil a jak nezměněný člověk pocity zůstaly myšlenky, touhy, sny.

Doporučuje: